Když se přirozeně měníš ty, ale pracovní svět pořád čeká 100 %

Naposledy jsme vám psala, že se s vámi chci podělit o to, kam mě moje profesní cesta zavede dál. Je začátek září, po prázdninách, které pro mě byli nové, ne úplně hezky prožité. Začali se totiž objevovat nejen stavy úzkosti, které nejspíš souvisí s klimakterickými obtížemi – někde se dočítám, že se jedná o přechod někde zase o perimenopauzu. Ať už je to jak je, nejhorší stavy, které se objevovaly přibližně měsíc, byly na postel a nic nedělání.

Začala jsem pátrat o co jde a zjišťuji, že o tom moc nevím a přitom, to dokáže tak moc zasáhnout ženě do každodenního života, tak zoufale moc, že bych ráda přispěla a posdílela svou zkušenost.

Mozková mlha a pracovní pohovor opravdu nejde dohromady!

Sedíš naproti potencionálnímu zaměstnavateli a máš udělat ten nejlepší dojem. V podstatě prodáváš sebe sama, jdeš se svojí kůži na trh a najednou se vnímáš, že nejsi schopna dát dohromady související obsah či zapamatovat si otázku. Sedíš a nepoznáváš se. Říkáš si, mám říct nahlas, že procházím obdobím přechodu a mám mozkovou mlhu, když se ucházím o pracovní pozici?

Ne, neřekla jsem. Možná jsem se za to styděla, možná jsem měla pocit, že bych šla sama proti sobě a tím se odpálila na první dobrou. No ale co můj vnitřní pocit upřímnosti vůči sobě?

Sama proti sobě – verze číslo 1: Protože je přeci jedno pracovní místo a uchází se o něj možná i desítky kandidátu. A tak je potřeba najít přesně pasujícího jedince na pracovní požadavky, protože se dává přednost pracovnímu vztahu před osobním. Žádné výkyvy nálad, emocí, mozku, fyzické obtíže nikoho nezajímají. Na osobní úrovni možná ano, ale na té pracovní jsi out.

Sama proti sobě – verze číslo 2: Nechci vnitřně jít proti sobě. Co je na tom špatného, že si procházím tímto obdobím? Je to přeci lidské. Nevybrala jsem si to. Je to přirozená součást života a přesto o tom mluvit nebudu, protože si podřezávám větev v pracovním uplatnění?

A možná je tu ještě jedna věc, o které se tolik nemluví. To, co prožíváme my jako ženy, si nejvíce přinášíme domů. K dětem a mužům. Když jsme unavené, přecitlivělé, zahlcené nebo máme pocit, že nám vlastní hlava nefunguje není jednoduché být pořád tou klidnou a trpělivou mámou, kterou bychom chtěly být a zároveň chtěnou partnerkou svému muži. A právě proto si myslím, že o přechodu potřebujeme mluvit i kvůli nim a okolí.

Ne proto, aby nesli naše starosti a potýkali jsme se s nedorozuměním. Ale aby věděli, že máma a žena prochází změnou, které sama úplně nerozumí. Možná stejně jako naše dcery, které procházejí svou vlastní změnou, když dospívají. Tady bychom mohli najít víc vzájemného pochopení. ❤️

Zároveň je to i připomínka toho, jak důležité je mluvit s našimi dětmi a blízkými o jejich změnách dřív, než si začnou myslet, že je s nimi něco špatně. Protože přesně to teď zažívám sama.

Nejsem v tom sama? Potkala vás někdy mozková mlha, úzkost nebo úplné vyčerpání právě ve chvíli, kdy jste potřebovaly fungovat na 100 %? Napište mi. Protože možná právě zjištění, že v tom nejsme samy, je první malý krok k tomu, abychom se za to přestaly stydět a nešly vnitřně samy proti sobě, když okolí něco po nás vyžaduje. ❤️