Když prožíváš krásné chvíle a najednou přijde šok

Prožily jsme s dcerkou naplňující víkend plný úžasných zážitků a skvělého zábavného programu.

Víkend mámy s dcerami

je naprosto skvělá záležitost, kterou nám maminkám a našim dcerkám doporučuji si jednoznačně dopřát! Zároveň jsme obě zažily jeden velký šok (dcerka možná i trauma), když slyším velikánskou ránu, jdu se podívat a vidím, jak se moje holčička zvedá pod schody a s tichým sípáním oznamuje, že nemůže dýchat.

Byl pátek večer a moje holčička se strašně těšila na víkend, kde si s sebou měla zabalit spoustu ozdob, malovátek, lesk na rty, slavnostní šaty atd. Navíc mě požádala, zda bych jí mohla výjimečně namalovat řasy. Jely jsme jen na jednu noc a tak jsem si říkala, že se sbalíme do malého pojízdného kufru společně, ale to přeci nešlo. Podle mojí holčičky se tam nevejdu a měla pravdu :-).

V sobotu dopoledne jsme vyrazili, po cestě jsme zabloudili a tak se omlouváme všem ostatním, kteří na nás čekali. Parta devíti žen a devíti holčiček ve věku 9 až 13 let byla úžasná. Skvěle jsme se na sebe naladily a vše krásně plynulo. Užily jsme si společného seznamování, vzdělávací hru o sexualitě spojenou s procházkou v lese a pokladem, rituály, jídlo, pizza party a mnoho dalšího.

Co se stalo?

Večer přišel šok, když jsem bezmocně stála u své holčičky, bušila jí do zad a současně držela její ruku. Uklouzla na strmých schodech, sjela po zádech až téměř dolů a nemohla popadnout dech. Vyrazila si ho. Obě jsme si vystrašeně koukaly do očí a já počítala vteřiny, kdy budu volat záchranku. Mezitím pomáhali ostatní. Nejprve mávali dcerce rukama nahoru a dolů.

Symbolicky mi později došlo, že jí mávali křídlama, aby se rozletěla /rozdýchala/. Potom se ozvalo „Pojď do předklonu“. Nevím, jak dlouho to trvalo. V té chvíli se Vám to zdá jako nekonečný čas, ale po nějaké době se začala rozdýchávat a dopadlo to dobře!

Takovou situaci jsem ještě ve své mateřské roli nezažila. Následující den jsme šly pro jistotu k panu doktorovi, který mám vysvětlil, co se v těle odehrálo – bránice se nárazy dostala do křeče a přestala fungovat. Uklidnil nás, že kdyby nedošlo k zásahu ostatních, tělo by si poradilo samo, sice o něco později, ale dech by se sám vrátil.

V případě, že jste se s tím také nesetkali, tak posílám dál informaci, která by nám mohla pomoci lépe integrovat takovou situaci – zůstat v klidu a vědět, že se dech sám navrátí.

Obě jsme z toho ještě otřesené. Zkoušíme o tom mluvit a postupně se s tím vnitřně vypořádávat. Doteď vidím, jak mi dcerka po té nehodě s pláčem říká „Maminko, viděla jsem v tvých očích velký strach o mě“. Ten pláč je v pořádku, je uvolňující, ale chápu, že se jí do toho nechce.

Je to totiž velká odvaha se ponořit do něčeho bolavého.

Zároveň je to však pro nás nesmírně léčivé.

Co jsem mohla udělat bylo, být tam s ní, hladit jí po ruce a zároveň po její duši, která to v tu chvíli potřebovala nejvíc. Mějme se rádi a podporujme se. Nám se té podpory dostalo od ostatních a bylo to pro mě také nesmírně léčivé pohlazení po duši.

Stalo se Vám také někdy něco podobného? Podělte se v komentářích. Nejsme v tom sami!